Tři u vejvodu

Chlumec nad Cidlinou, 2.3.1596
Léta etc. 1596 v sobotu po svatém Matěji Vondra, Vostrýho syn ze vsi Lušce, jsouce předvolán před téhož Jana Vidimu před sklep mučířský, toto mu mluvil vůči:
Vondro, krádávals žito kovářce, tetě mé, a nosívals je přes zahradu v noci. – Proti tomu Ondra odpověděl: Milej Vidimo, není pravda! – Vidima odpověděl: Ó Vondro, jest pravda, nemluvímť klamu! – Týž Jan Vidima mluvil Vondrovi, Vostrýmu synu: Brávals si žvance kobylám Vaňourkovým a Vondruškovým a ty kobyly zajímals z vobilí do svého dvora a v tom dvoře ty žvance brával a tím ty klisny mořil. – Proti tomu Vondra: Milej Jene, nečinil sem toho, mluv pravdu! – Proti tomu Vidima: Ó, mluvím pravdu a jest to tak!
Týž Jan Vidima mluvil témuž Vondrovi Vostrýho: Já sem byl při tom, když si v marštali rousy kobyle řezal a tíms ji sušil. – Proti tomu Vondra: Ó nedělal sem toho! – Proti tomu Vidima: Ó, jest, Vondro, pravda. Všaks, Vondro, Vaňourkovi kobylu usušil! A zdvíhali ji na sochořích! A ta byla kobyla souhřebí i umřela. – item jan Vidima mluvil Vondrovi Vostrýho: Vondro, pálíš rousy a svý kobylys kouřil tím. A má hubený kobyly Vaňourek a vy máte tlustý. – Proti tomu Vondra mlčel. –
Item Jan Vidima mluvil: Máš šaty z voběšeného! – A Vondrák odpověděl: Nemám, než mám košili, jak dívka při svým čae bejvá, a votíráním ní kobyly, když mám kam jeti. – Vtom Vondrovi rozkázáno vystoupiti na dvorec.
Téhož dne a léta jsa též předvolán Jan Trejbal, pacholek ze dvora Levína, před Jana Vidimu před sklep mučírnu, žádajíc toho Vidima aby mu vůči mluvil, i toto mu mluvil jsa napomenut:
Milý Jene, pravils mi, že Martin Hubáček brával nášlapky u Parkasa marštali. – Proti tomu Trejbal: Já vo tom nevím, než vím to, že jest Martin Hubáček, když vodešel od Parkasa, vzal sekaniny a s těmi nášlapky kouřil klisny Dvořákovi v Lušci. A já tehdáž byl sem za pohůnka v Lušci u Dvořáka. A toť sem, Jene Vidimo, mluvil! – A když byl doptán, co se tam činilo, a on Vidima pověděl, aby kobyly tím sušili, vtom rozkázáno Trejbalovi vstoupiti na dvorec.
Item týž den a léta týž Jan Vidima žádal viděti i Petra Ryšavého, aby před něj byl přiveden. I puštěn jest týž petr z klády před Vidimu. Toto mu vůči mluvil:
Petře, kázals mi rousy a vlásiny kobylám řezati a tím abych svý kobyly, kterých sem hlídal, kouřil. – Proti tomu Petr: Tys, Vidimo, přišel ke mně, prosils mně, abych pověděl nětco kobylám, aby mu jedly. – Proti tomu Vidima: Velels mi, Petře, abych ty rousy a vlásiny řezal a tím kouřil. A velels mi Petře, abych to uhlí, kterým kouřím, pod přední nohy kobylám v marštali zakopal. Já nic víc nevím. Rousy a vlásiny a kus ubrusu kázals mi v kostele uřezati. A já sem na Vlkové, když kněz pozdvihoval, toho kus ubrusu uřezal. A to sem učinil cos rozkázal. A do násadiště sem je vundal. A tys mně na to na všechno navozoval. – Proti tomu Petr odpíral. – Jan Vidima.
To jest pravda a na tom chci umříti.