Samotné hrdelní / trestní právo a zákon se v podstatě v dnešní době neliší od středověku a raného novověku. Vždy bylo podstatné: zajistit viníka, prokázat vinu a potrestat (zde odlišnost již je, trest měl být odstrašujícím příkladem pro případné další viníky).
Zajištění viníka:
Také nejsme tak daleko od současnosti, buď byl chycen při činu, byl dopaden na útěku, byl vysledován pro svůj následný život (často po loupeži rozhazovačný), popřípadě byl udán a předvolán, či přiveden dobrovolně, nebo násilím před vrchnost. Zde jistá shoda končí.
Prokázání viny:
Následoval výslech, který byl zároveň soudem. Nejdříve byl obvinění dotazován dobrovolně, pokud se však vrchnosti nezdála dostatečná bylo přistoupeno k právu útrpnému (tj. mučení). Do konce 16. století, než byla sepsána „Koldínova“ Práva městská Království českého (kterému bych se zde chtěl také do budoucna věnovat), se zde neudržovala žádná právní norma postupu, ale i tak byl ve většině měst podobný. Samozřejmě s jistými výjimkami, jako jsou německá města Litoměřice, Zhořelec atd. a taktéž Morava a Slezsko, které přijali „Koldínův zákoník“ až později.
Právo útrpné:
Nejdříve byl vyslýchaný přiveden před kata, který mu vysvětlil co k čemu používá, jaké muka daný nástroj způsobuje, a jak nyní bude postupovat.
Dále měl následovat první stupeň mučení, což byla palečnice, či vázání rukou. Po mučení vždy následovala přestávka a bylo přistoupeno k druhému stupni.
Druhý stupeň byla španělská bota, která mohla býti a také bývala zostřena poklepáváním klíče po utažení na šrouby, aby způsobená bolest byla co možná nejvyšší.
Následoval třetí stupeň, a to bylo natažení na žebřík. Po přečtení mnoha smolných knih jsem však došel k názoru, že první dva stupně byly přeskakovány a rovnou se přistupovalo k natažení na žebřík, u kterého bych se rád zastavil a popsal průběh natažení.
Vyslýchanému byly svázány ruce dole za zády. Následně byl vyveden na žebřík a ve vrchní části (podle výšky) mu byly ruce připoutány i na příčku žebříku. Svázané nohy byly připoutány k rumpálu. Poté mu byly nohy podtrženy sjel po žebříku dolů a vykloubil si ramena. Pokud však nesjel zcela, byl využit rumpál a dotyčný byl stržen pomocí něj dolu. Ruce se vykloubily v ramenou a dotyčný vlastně visel pouze na svalech a kůži. Vyslýchání navíc bylo velmi často zostřováno pálením svazkem svíček na bocích „dokud neměl důkladné puchýře“. Během tohoto trápení docházelo k výslechu.
Právo útrpné se mohlo opakovat nejvíce 3x po sobě, avšak s denní pauzou, aby vyslýchaný „příliš netrpěl“ a mohl se zmátořit. Často se stávalo, že vyslýchaný při právu útrpném zemřel, nebo zemřel krátce na to. Pokud se dotyčný k ničemu nepřiznal, musel často při svém propuštění podepsat doklad o tom, že nebude nic po zástupcích soudu, ani po nikom jiném vyžadovat jako odškodnění. Také si odnášel doživotní následky utrpení….
Postupy při výslechu byly dle Koldínova Práva městského, sjednoceny i s otázkami, které neměli vést k tomu, aby za a) soudci slyšeli co chtěli a za b) si odsouzený vymýšlel, ale aby řekl vše, co na sebe ví. Samozřejmě jsou známy případy typu čarodějnických procesů na Šumpersku, kdy soudce „napovídal“ vyslýchanému, co chtěl slyšet.
Tresty:
trest nebyl primárně určen k polepšení viníka, pouze v malém měřítku a posléze až na konci 17. století a dále zavedením vězení a zákoníků Constitutio Criminalis Theresiana a její josefinské kodifikace. Vězení nebyl běžný trest, týkal se z větší části pouze měšťanů a šlechty. K tomu se váže i peněžitý trest, který byl s tímto spojen. Běžným trestem byla smrt a to rozličnými způsoby. Viz. Tresty. Proto trest byl hlavně odstrašujícím příkladem pro možné následovníky obviněného.
