Opustila muže a děti

Tábor, 28. a 30.8. 1603
Léta Páně od narození syna buožího šestnáctistého třetího, ten čtvrtek po svatém Bartoloměji, apoštolu Páně, jsouce podána k outrpnému právu v městě Hradišti hoře Tábor, Dorota, podaná Jeho Milosti pana Míčana z Rostok etc. a na Vitanovicích, jsouce na řebříce stržena i pálena, vyznala jest toto slovo vod slova takto:
Item toto jest nejprvé vyznala:
Jest tak, milí páni, že sem se z mý mladosti dobře nechovala, že sem zmrhalá.
Item více se přiznala:
K tomu se znám, že sem od čtverejch dítek pryč ušla s Janem s rychtářem, podaném pana Míčana. A on taky se mnou ušel od dvejch dítek a manželky své se mnou. A nabrali sme sebou všelijakých věcí, co sme mohli unésti voba. Chtěli sme ujíti nějak daleko na svobodství. I zůstali smeu Humpolce v nějakém mlejně. A on mi tak řekl Jan: Poněvadž chceme pryč a tak daleko zajíti, což tam necháme šatů a toho všeho, co máš skované u bratra svého? Zjednejme někoho se mnou a já pro to půjdu a pobířeme to!
I zjednal sobě toho muže, kterej s námi zde sedí, aby pomohl, což koliv budou moci, jemu odnésti.
A já sem jich v tom mlejně čekala u Humpolce. A oni, když tam přišli, k mýmu bratru, vyšpehovali je a zjímali je. Vzavše oba dali do vězení. A potom pro mne poslali. A to všecko, co sme sebou vodnesli, zase pobrali. A mne taky vzali.
Item více vyznala:
Jak živa sem nic žádnému nečarovala, ani jemu. Jedinou sem jemu hlavu zmyla v tom mlejně, když měli pro ty šaty jíti, nabravši čisté vody v kamnách vrúcí.
A tak sem lidem radívala a vopravovala, když nemohli smetany svrtěti. A tu jeho ženu sem zhojila. jen sem chebdí a vovesnou slámu ,u vařila. A pro nic jiného on se mne nedržel, jediné pro to, že sem jemu peníze dávala, co sem vod těch líků a hojení od lidí dobrejch dostala.
Item více se přiznala:
Že sem s ním od půl třetího líta líhala. A proto se jest na mne jeho žena hněvala. A když jest mne kde potkala, že jest se na mne šklebívala.
To jest ve čtvrtek vyznala.
Item mimo první vyznání víceji vyznala v sobotu:
K tomu se znám, že sem lidem spomáhala a hojívala lidi. A ona paní Kaplířka, když o tom zvěděla, posílala jest ke mně po dvakrát, že jest jí lokaj pryč ušel, abych jí dopomohla, by zase přišel ten lokaj. A já sem připověděla, že jí k tomu dopomohu, že on musí, ten lokaj, zase přijíti. A ona mi na to zavdala paní kaplířka dvanácte krošů bílejch. A já, když sem jí tak brzo k tomu nemohla dopomoci a vona po druhý pro mne poslala, tu mi nedala, jen šest krošů bílejch. Pravila mi, že mi to dobře zaplatí, jen abych jí toho dopomohla. A já pravila sem paní, že toho doma nemám, čím bych jí dopomohla, že sem toho propůjčila do Kouřima. A lhala sem. Nepůjčila sem nic. A taky nic sem neuměla.
Item více jest vyznala, když jest klečela před hrobem a prosila všech pánů, aby ji ráčili vyslyšeti:
Že jest na ní loudil peníze, že jest jí dlužen ten Jan rychtář do vosmi kop, co jest jemu půjčila: jednou vosmdesát krošů a po druhý čtrmezcítma bílejch. A taky po dvaceti bílejch a po půl kopě do vosmi kop spravedlivě že jest jí dlužen. A toho nic nepočítajíce, co jest pomalu po pěti a šesti kroších bílejch jemu vydala. Toho páni aby ráčili vod něho dopomoci, aby jejím dítkám bylo od něho zase navráceno. A po nebožtíkovi muži mým kabát na mně vyndal, na košili plátna na fěrtuch vzavši bílýho a černýho plátna z barvy na kalioty. To aby jejím dítkám bylo zase navráceno a zaplaceno.

A na tom na všem jest umřela, nic toho neodvolavši. A jest za živa zahrabána léta a dne svrchu psaného. Stalo se za ouřadu rychtářství poručeného pana Adama Hůřeckýho.