Den pro kata
Kapitola z knihy Vladimíra Lišky – Staroměstská poprava českých pánů a měšťanů. Aneb románová představa, jak by to také mohlo proběhnout…
- Staroměstská exekuce v číslech – článek najdete zde.
Jakékoliv snažení už bylo marné. Prosebníci o milost z rodin zatčených stavovských předáků se již dříve snažili za knížetem Karlem z Lichtenštejna dostat, ale ten se nechával buď zapírat, nebo odmítal cokoli bližšího o průběhu procesu sdělit. Nakonec prohlásil, že jsou veškerá vyšetřování u konce a záleží jen na císaři, jak s navrženými rozsudky naloží. Odsouzeno bylo celkem jedenapadesát osob, z toho ve třiačtyřiceti případech padl návrh na hrdelní tresty.
Ve Vídni se už koncem května radili, jak s navrženými ortely naložit. Některé z nich byly velmi kruté, včetně stínání údů i těl ještě před stětím hlavy. Jessenia čekalo před popravou vyříznutí jazyka, Budovce, Šlika, Jindřicha Ottu z Losu a Bohuslava z Michalovic odseknutí ruky i čtvrcení těla za živa.
Bylo to barbarské a Lichtenštejn měl před Pražany i rodinami zatčených co skrývat. Sám se možná děsil tak nelidských verdiktů soudu, jemuž předsedal, ale nemohl a ani nechtěl do návrhů exekuční komise zasahovat. Ještě by ve Vídni řekli, že chce odsouzence chránit.
Nakonec ale pár výjimek udělal a doporučil císaři zmírnit rozsudky u Viléma st. z Lobkovic, Pavla z Říčan a dalších čtyř členů stavovského direktoria. Také se přimlouval za dr. Matyáše Borbonia, kde ho k tomu vedly ryze osobní důvody. Známý pražský lékař a bývalý člen sboru stavovských defenzorů totiž úspěšně léčil jeho revmatické bolesti a kníže chtěl, aby nadále zůstal v jeho službách.
Říkalo se, že Lichtenštejn dostal za tyto své přímluvy od rodin příslušných odsouzenců dobře zaplaceno, a protože bylo známo, že peníze byly vždy jeho slabostí, nebyl důvod, aby Pražané těmto fámám nevěřili. Na druhé straně je třeba přiznat, že se kníže přimlouval za osoby, na jejichž popravě neměl panovník tak eminentní zájem a u kterých pražský soud shledal řadu polehčujících okolností. To pochopitelně snižovalo možnost, že by se intervencemi za tyto osoby mohl Lichtenštejn kompromitovat. A navíc měl jako císařův zplnomocněný zástupce a předseda mimořádného soudního tribunálu na vyslovení svého osobního názoru plné právo, ačkoli ho využil jen v těchto ojedinělých případech.
Tak, či onak, 19. června 1621 byly všechny rozsudky na Pražském hradě konečně vyneseny. Někteří císařovi rádcové byli překvapeni přísností návrhů pražského soudu na výkon trestů smrti a orodovali za jejich zmírnění. Zejména pokud šlo o čtvrcení a odsekávání údů zaživa. Poukazovali na to, že je to nekřesťanské, a upozorňovali Ferdinanda II., že by takové krutosti mohl český lid považovat za akt nelidské panovníkovy pomsty.
Císař k těmto připomínkám při podepisování rozsudků přihlédl a nakonec odsoudil k popravám pouze sedmadvacet českých pánů, rytířů a měšťanů (dvacátý osmý dostal milost na Staroměstském náměstí při exekuci a další, Martin Fruwein z Podolí spáchal sebevraždu před oficiálním vynesením rozsudku, byť byl na Staroměstském nám. posmrtně čtvrcen). Z řad vysoké šlechty dokonce jen tři – Jáchyma Ondřeje Šlika, Václava Budovce z Budova a Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic. Následovalo sedm odsouzenců z řad rytířstva a zbytek byly měšťané. Městského stavu se hrdelní rozsudky dotkly nejvíce.
Třiačtyřicet odsouzenců přijalo rozsudky většinou mlčky. Jen Budovec a Jessenius se zmohli na protest. Šestnáct rozsudků smrti císař změnil buď na doživotní žalář, nebo věčné vyhnanství. Také kruté tresty čtvrcení a stínání údů před popravou vesměs zrušil, až na tři provinilce, včetně dr. Jessenia, kterému měl kat zaživa vyříznout jazyk. Veškeré jmění odsouzenců bylo konfiskováno, v tomto ohledu panovník neučinil žádnou výjimku. Ale i tak bylo sedmadvacet potvrzených hrdelních rozsudků víc, než odsouzenci čekali. Až teď si uvědomili hrůzný dosah vyřčených ortelů i to, jak se utěšovali marnými nadějemi.
Staroměstský kat Jan Mydlář se dověděl o rozsudcích ještě téhož dne. Ale už před několika dny mu kníže Lichtenštejn vzkázal, že má tentokrát počítat s těžkou prací a dobře se na ni připravit. Plánovalo se i velké množství diváků a pražští jezuité, kteří pomáhali organizovat celou tu monstrózní ceremonii smrti, vyzývali Pražany k účasti, protože něco takového ještě nikdy neviděli. Boží trest na české kacíře! To jim vezme chuť na další rebelie.
V neděli 20. června vrcholily poslední přípravy. Staroměstský rynk byl kolem popraviště vysypán pískem, celé popravčí lešení potaženo černým suknem, na radničním parkánu stála speciální tribuna pro vznešené hosty a soudce a z prvního patra radnice se vysunuly dva těžké trámy s dlouhým žebříkem, nahrazující šibenici. Katovi pacholci brousili těžké popravčí meče a sám Jan Mydlář ještě odpoledne přišel zkontrolovat, zda je připraven potřebný počet rakví i dostatek sukna k zabalení mrtvých těl. Lidé, kteří procházeli kolem přichystaného popraviště, na němž se tyčil obří krucifix, se křižovali a z jejich tváří bylo možné vyčíst smutek i napětí.
Večer si Mydlář ještě jednou pročítal instrukce k popravám, které mu ráno přinesl posel z Hradu. Obsahovaly jména všech odsouzenců tak, jak půjdou zítra na popraviště. První Jáchym Ondřej Šlik, pak Budovec a Kryštof Harant. Poté následují rytíři a nakonec měšťané. Pěkně popořádku dle urozenosti a důstojenství.
Mydlář se zamyslel. Jeden meč na to nestačí a i pacholci se budou muset činit. Co když se někdo z odsouzenců začne vzpírat? To neměl rád. Vždy dával přednost čisté práci. Jeden úder a hotovo. Když se oběť brání, je to nepříjemná komplikace. Hází s sebou, křičí, nejméně dva silní pomocníci ji musí držet a ještě není jistota, že se přesně mířená rána mečem povede.
A to ještě kancléř Zdeněk Popel z Lobkovic prohlásil, že celá popravčí ceremonie musí vypadat jako divadelní představení, které s jezuity pečlivě promyslel. Vojáci s bubny a polnicemi, kněží u kříže, dole dav, oddělený od popravčího místa špalírem vojska. A na radniční tribuně usazená honorace, dohlížející na celý průběh exekuce. Kníže Lichtenštejn očekává, že vše půjde hladce, a slíbil tučnou odměnu.
Mydlář z prudka vydechl. I kdyby všechno šlo bez komplikací, jak si kníže přeje, jeho práce ještě neskončí. Dvanáct hlav se musí vystavit na ochoz staroměstské věže u Kamenného mostu. Prý jen pro výstrahu, aby lid přešla chuť protivit se císařově nezlomné vůli. A bezduchá těla? Ta se pak vydají rodinám popravených.
Ne, nebude to lehké. To není jako popravovat obyčejné zločince. Tohle je exekuce ve vyšším zájmu celé habsburské dynastie. A zprávy o jejím průběhu se rozletí po celé Evropě. Ferdinand II. zítra na staroměstském rynku bude všem demonstrovat svou moc. A má toho zapotřebí. Ve Falci prý Mansfeld opět šturmuje proti císaři vojenskou hotovost, válka v Německu není zdaleka rozhodnutá.
Mnozí později Jana Mydláře vinili z toho, že tu krvavou práci přijal ze zištných důvodů. Jisté je, že se z něj toho dne stal zámožný muž. Vždyť obdržel od knížete Lichtenštejna za staroměstskou exekuci přes 600 kop míšeňských grošů, a to už byla pořádná sumička. Za ní se dal pořídit dům na Starém Městě pražském nebo větší venkovský statek.
Na druhé straně mohl výkon exekuce Jan mydlář těžko odmítnout. Jako evangelík utrakvistického vyznání by jistě upadl v nemilost nové katolické vrchnosti a kdo ví, zda by nakonec nepřišel i o katovskou živnost. Ačkoli šlo o řemeslo lidmi stále opovrhované, poskytovalo mu jistá privilegia. Měl zajištěný pravidelný příjem a navíc si mohl přivydělávat ranhojičstvím a bylinkařením. Svým způsobem byl nedotknutelný. Pověrčivý lidé v katech spatřovali osoby chráněné jakousi vyšší mocí, vždyť jejich řemeslem byla smrt. Věřilo se, že kdo ublíží mistru popravčímu, toho brzy stihne nějaké neštěstí.
U Mydláře navíc platilo, že byl člověkem vzdělaným i sečtělým, vyznal se i v lékařských knihách, uměl psát i počítat a pražští měšťané vesměs oceňovali, že mají tak zručného kata, který nenechával odsouzence zbytečně trpět. Jeho prací byla služba. A pokud se ke katovskému řemeslu někdo zavázal, pak vesměs doživotně, bez ohledu na to, jakým pánům sloužil. Protože ať to bylo jakkoli, nade všemi stálo právo a nerozhodovalo, kdo kým byl, ale vina a trest, přičemž katovi příslušelo jediné – výkon rozsudků.
21. června 1621 za ranního rozbřesku šel jako první pod Mydlářův meč Jáchym Ondřej Šlik, který se tolik snažil o vyprošení císařské milosti. Právě on se ale stal obětí vysoké politické hry. Saský kurfiřt Jan Jiří, u kterého doufal v záchranu, ho zcela bezostyšně zradil a vydal císařskému soudu i přesto, že Šlik patřil v roce 1619 mezi ty, kdo podporovali jeho kandidaturu za nového českého krále.
Šlika na popraviště doprovázeli dva luteránští kněží i jeho osobní sluha. Dvaapadesátiletý šlechtic, jeden z bývalých stavovských direktorů, kráčel po popravčím pódiu důstojně, poklekl na rozprostřené černé sukno a tiše se modlil. Pak si rozepnul svůj kabátec a mírně sklopil hlavu. Ozvalo se tiché zasvištění Mydlářova meče, který přesně mířenou ranou oddělil jeho hlavu od těla. Poté mu kat ještě uťal pravou ruku, jak zněl rozsudek. Mydlářovi pomocníci nehybné tělo zabalili do sukna a odnesli pod popravčí lešení, kde ho vložili do jedné z připravených rakví. Celou popravu doprovázel rachot bubnů a jekot vojenských polnic, a i když se odsouzenec snažil cosi prohlásit, nikdo ho neslyšel. Sťatá Šlikova hlava i pravice pak byla odnesena zvlášť, Mydlář měl příkaz tyto jeho ostatky vystavit na staroměstskou Mosteckou věž, což se týkalo i dalších jedenácti popravenců.
Z balkonu jednoho staroměstského domu se na exekuci díval i nejvyšší kancléř Zdeněk Popel z Lobkovic se svou manželkou Polyxenou a Šlikův potupný konec sledoval s jistým zadostučiněním. Nikdy neměl tohoto luterána rád a často se s ním na zemských sněmech pouštěl do ostrých debat. Jedno však musel uznat. Šlik byl vždy velice schopným politikem i řečníkem a vedle Thurna a Budovce patřil k největším Lobkovicovým politickým soupeřům.
Šlika na popravčím lešení vystřídal Václav Budovec z Budova, za vlády Fridricha Falckéjho předseda pražského apelačního soudu. Jeho žádný kněz nedoprovázel. Budovec byl českobratrského vyznání a milost posledního rozhřešení byla členům Jednoty bratrské odepřena. Nyní kráčel na určené místo popravy bez zaváhání jako muž, smířený se svým osudem.
Shromážděných davů se zmocnilo pohnutí. Budovec svým důstojným vzezřením připomínal spíše starozákonního proroka než odsouzence k smrti a mnoho Pražanů vědělo, že to je moudrý a vzdělaný šlechtic, který nikdy neodepřel pomoc svým bližním. Na některých místech se dokonce ozvalo nesouhlasné mručení a ve chvíli, kdy mu kat odsekl hlavu, se mnoho Pražanů se zavřenýma očima tiše modlilo.
Také Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic nesl poslední okamžiky svého života statečně a kat mu trpělivě ponechal čas k dokončení modlitby. Pak se i jeho hlava skutálela na popravčí lešení. Na rozdíl od Šlika a Budovce ta jeho na Mostecké věži neskončila.
Za ním následoval Kašpar Kaplíř ze Sulevic, šestaosmdesátiletý stařec, který se sotva držel na nohou. Byl nejstarší ze všech a všichni očekávali, že právě jemu císař nakonec udělí milost. Zraky Pražanů se v tu chvíli stáčely ke knížeti Lichtenštejnovi, ale ten mlčel. Za rachotu bubnů se Kaplířova těžce schýlená šíje na chvilku narovnala a kat jeho hlavu prudkou a dobře mířenou ranou odsekl. Dav nevěřícně zahučel. Teď už bylo i císařským soudcům jasné, že se sympatie shromážděných Pražanů postavily na stranu odsouzenců.
Celé čtyři hodiny trvalo to krvavé představení. Spočítáme-li ten čas, pak byl sťat přibližně každých deset minut jeden odsouzenec (několik jich bylo také oběšeno).
Odsouzenců čekajících ve vězení staroměstské radnice na popravu bylo ve skutečnosti osmadvacet. Ale pouze jeden z nich byl v průběhu exekuce omilostněn. Šlo o bývalého direktora Jana Theodora Sixta z Ottersdorfu. Od popravy ho zachránil jeden z jeho synovců, bývalý olomoucký kanovník Jan Arnošt Platejs, který se za něj přimluvil u císaře.
Platejs v roce 1619 během Thurnova vojenského tažení na Moravu na vlastní kůži poznal, co je to čekání na smrt. Jako věrný Ferdinandův straník, který se postavil na odpor povstalecké vojenské mašinerii a vyzýval císařské vojsko k obraně Brna před blížící se armádou českých protestantů, byl vydán vzbouřeným moravským stavům, kteří ho veřejně vystavili před brněnskou radnici na pranýř. Jeho život tehdy visel na vlásku, ale nakonec s pomocí příbuzných uplatil vůdce moravských stavů a po půlročním věznění byl propuštěn na svobodu.
Ihned utekl do Vídně, kde Ferdinandovi II. podal obšírné reference o situaci na Moravě, započatém pronásledování katolického kněžstva i záborech katolických kostelů kalvínskými fanatiky Fridricha Falckého, který se mezitím stal novým českým králem. Císař, dojatý Platejsovými intervencemi za stařičkého strýce, jenž byl jedním z direktorů povstalecké pražské vlády, se nakonec nad Sixtem z Ottersdorfu smiloval a na poslední chvíli schválil Lichtenštejnovi pozastavit v jeho případě výkon hrdelního rozsudku. Byla to milost pro efekt, učiněná v okamžiku, kdy se už Jan Mydlář chystal ke smrtící ráně.
Zvlášť odporná byla poprava dr. Jessenia, který vkročil na popraviště bledý jako umrlec. Kat mu nejprve kleštěmi vyrval z úst jazyk a Jeseniův nelidský skřek v tu chvíli přehlušil i tlukot bubnů. Diváci oněměli hrůzou, když se ubožákovi vyvalil z úst proud krve. Ale Mydlář jeho utrpení neprodlužoval a jedinou ranou oddělil hlavu bývalého rektora pražské univerzity a stavovského diplomata od trupu.
Se stejnou krutostí byly rozsudky provedeny i nad Jiřím Haunschildem a Leonardem Rüppelem, zatčenými právníky a rádci krále Fridricha Falckého, které se císař rozhodl za jejich zradu nelidsky ztrestat. Byli nakonec jediní, kterým kat nejprve zaživa odsekl jednu ruku a teprve pak je sťal.
To už byl popraven i nešťastný Diviš Černín z Chudenic, který se i na popravišti nechápavě rozhlížel a do poslední chvíle věřil v císařskou milost. Jeho bratr Heřman se na úděsný konec svého bratra nevydržel z tribuny dívat a před jeho popravou odešel. Vrátil se až poté, co bylo Divišovo tělo katovými pomocníky z popravčího lešení odneseno.
Císař se pomstil i Valentinu Kochanovi z Prachové, bývalému direktorovi za Nové Město pražské, a Maxmiliánovi Hošťálkovi, direktorovi a primátorovi královského města Žatce. Oba už v roce 1617 na českém zemském sněmu pozdvihli svůj hlas proti přijetí Ferdinanda Štýrského za nového českého panovníka. Kochanova hlava skončila na Mostecké věži a Hošťálkova byla přibita nad městskou bránu v Žatci.
Celkem třikrát musel v průběhu exekuce měnit Jan Mydlář svůj meč, a když to krvavé představení skončilo, byl k smrti unaven. Ale ještě nebyl konec. Hlavy dvanácti popravenců musel téhož dne umístit na Mosteckou věž a hlavu popraveného Leonarda Rüppela přibít na staroměstský pranýř.
V úterý 22. června výkon trestů pokračoval. Odsouzený staroměstský písař Mikuláš Diviš byl po celé dvě hodiny přibit za jazyk k šibenici. Naštěstí se časem zotavil ve vězení, kde strávil další čtyři roky, než byl vypovězen ze země. To vše jen za to, že vítal Fridricha Falckého při jeho slavnostním vjezdu do Prahy. Měšťany Božeckého, Kubína a Švehlu vymrskali katovi pacholci z města, kam se už nikdy nesměli vrátit. I oni vždy sloužili loajálně falckému kurfiřtovi. Prý až s nepřiměřenou oddaností.
V noci z 21. na 22. června se v Lichtenštejnově paláci na Malé Straně dlouho svítilo. Banket, který kníže uspořádal na počest členů soudního tribunálu, navštívil výkvět katolického panstva. Zejména vrchní organizátor staroměstské exekuce Zdeněk Popel z Lobkovic přijímal gratulace. Vše proběhlo hladce a staroměstský kat se vyznamenal. Ani jednou neudělal chybu. Prokázal, že své řemeslo dokonale ovládá. I kníže Lichtenštejn souhlasně přikyvoval. Ano, Mydlář to zvládl skvěle. Však mu k slíbené odměně přidá i nějakou prémii.
Některým neuniklo, že se na banket dostavil i vrchní pražský rabín a bankéř Jákob Baševi. Byla to pro něj veliká pocta, že ho kníže pozval. Koneckonců, pražští Židé Habsburky nikdy nezradili, takže se nad přítomností jejich prominentního zástupce nikdo příliš nepozastavoval. Ale Lichtenštejn věděl, proč to udělal. Baševi se té noci stal definitivně poradcem mincovního konsorcia, které mělo Čechy vyždímat z peněz a vynést knížeti pohádkové jmění.
Ale ani další Lichtenštejnovi společníci Valdštejn a Michna neměli zůstat pozadu. Na konfiskacích popravených obětí staroměstské exekuce se hodlali pořádně přiživit. Ruka císařova bude teď jistě štědrá a bohatě je odmění. Budoucnost ukázala, že se v tomto ohledu nemýlili, a realita dokonce předčila jejich očekávání.
Ferdinand II. chystal radikální změny v celém Českém království a jím nařízené popravy poražených stavovských vzbouřenců byly teprve začátkem nevratného politického i majetkového převratu, který pak o šest let později vyústil v novou zemskou ústavu, v Obnovené zřízení zemské, jímž habsburský panovník zrušil české politické svobody a stavovská privilegia.
Tento plán se zrodil už na jaře roku 1621, kdy nejvyšší kancléř Zdeněk Popel z Lobkovic obdržel z Vídně instrukci, že má předložit císaři všechny královské listiny o právech a svobodách českých a moravských stavů. Jejich revize se pak měla stát základem chystaných státoprávních změn, z nichž nejdůležitější bylo prohlášení českého trůnu za dědičný trůn Habsburků. To v důsledku znamenalo popření jednoho ze základních práv českých stavů, práva na svobodnou volbu panovníka, které svými kořeny sahalo až ke Zlaté bule sicilské z roku 1212.
Ani ne rok po bitvě na Bílé hoře byl císař zárověň již pevně rozhodnutý vypovědět z českých zemí všechny kazatele, doktory, profesory a školmistry, kteří učili “bludům kalvínským a pikardským”, čímž měl Ferdinand na mysli především Jednotu bratrskou, ale poté i ostatní evangelická náboženství. Tím dával zároveň Čechům na srozuměnou, že Rudolfův Majestát o náboženské svobodě pozbyl své platnosti. Ve chvíli, kdy na staroměstském popravišti umírali k smrti odsouzení čeští stavové, panovník už ve Vídni připravoval se svými katolickými rádci ujařmení Českého království pod trvalou nadvládu habsburské dynastie.
Uplynulo několik let a hlavy staroměstských popravenců, vystavené na Mostecké věži, se proměnily jen v holé lebky. Tyto mlčenlivé pozůstatky kdysi tak významných a mocných mužů království byly už jen vzpomínkou na zašlé časy suverenity země, která se teď změnila v nevýznamnou provincii habsburského soustátí.
České stavovské povstání však zapomenuto nebylo. Stalo se předehrou k dlouhé válce, v níž se Habsburkům postavila podstatná část protestantské Evropy. V jejím průběhu tisíce českých emigrantů snily o svém návratu do vlasti. Stále totiž existovala naděje, že vyhaslé životy obětí staroměstské exekuce budou jednoho dne pomstěny a habsburská moc v Evropě bude zlomena.
Největší naděje, že by se to mohlo podařit, svitla na podzim roku 1631, kdy proti císaři již rok válčilo protestantské Švédsko a saský kurfiřt se připojil k protihabsburskému válečnému táboru. Mohutný nástup saské armády do nitra Čech nakonec znamenal, že obsadila Prahu a s ní se sem vrátili i někteří čeští exulanti a bývalí členové stavovského direktoria, aby se ujali navrácení zkonfiskovaných majetků a zároveň uctili oběti staroměstských poprav.
A tehdy se zrodilo největší tajemství, s jehož řešením si historikové i záhadologové nevědí rady dodnes. Lebky popravených českých pánů, rytířů a měšťanů, vystavené bělohorskými vítězi na staroměstské Mostecké věži, byly tenkrát sňaty a potají ukryty do předem připraveného hrobu, který se dosud nikomu nepodařilo najít. Znamená top snad, že tento hrob někde v Praze stále existuje? Tuto domněnku nelze i přes nejrůznější skeptické náhledy vyloučit…