Mnoho čaroval a hroznou smrt vytrpěl

Archiv Národního musea, sign. F. Nymburk – Věci obecní
Nymburk, 6.-9.6.1606
Vejpis od práva města Nymburgka z kněh černých, jinak smolných
Vyznání zločinné Jana Špičky.
Léta etc. 1606 v outerý po svatém Erazimu Jan špička, jsa přiveden pod řebřík a napomenut od osob k tomu nařízených, od pana purgkmistra, pánův, z kterých příčin jest se do těch míst dostal – totiž zločinné vyznání v těžkých nepravostech od Václava Krmelky, kterýž své skončení za své zlé skutky léta etc. 1604 v pondělí po Provodní neděli při městě Kopidlně nad Leštinou jest vzal, naň se vztahuje, – Jan Špička tomu všemu odepřel, že on o ničemž nic neví a že jest on se vždycky dobře od své mladosti choval.
Jsa na řebřík dán a v tom náležitě napomínán, aby příčina svého trápení nebyl, vždy při svém odporu stál, že nitčímž vinen není.
Jsa z řebříku stržen a outrpným právem tázán, vyznal, že jest ho Jan Nežerka z Budiměřic navedl, když jest ještě malým pacholetem byl a on toho času za pohůnka, aby drahé boží tělo přijímal, je zachoval a jemu je přinesl. A když on toho učiniti nechtěl, že ho prával.
Item vyznal: Navozoval mne Jan Nežerka, abych v cizích marštalích sekaninu, co klisy nedojedí, bral a jemu Janovi Nežerkovi ji přinášel.
It. vyznal, že s pomocníky svými vykopali jedno nekřtíně, a bylo pachole, na krchově při kostele jesenským, kteréž bylo pastuchy z Jikve. To že na čtvero rozřezali a ním se rozdělili. A každý z nás v marštali jednu čtvrt měl. A cizí žlaby že tím vytírali a klisny sušili.
It. vyznal, že jest hřívy a vousy kobylám řezali a své klisny podkuřovali a tím s jinými sobě opravoval, když kdo jiný jeho klisnám škodil.
It. vyznal: Mikuláš, syn srníků z Velkého Jeseníka, když byl jeho otec kostelníkem, jemu klíče od kostela brával a spolu s ním do kostela chodil, střapce od ubrusů z oltáře a od ručníků a niti křížem z těch věcí vytahoval a klisnám je do štic pletl, a to proto, aby čerstvé byly.
It.: Tomu sem se od Jana Nežerky naučil, že on Jan z studnic vodu brával a s ní kobyly své mejval. Já sem s ním přítomen byl. A tu vodu do vrat jiným i mezi branky lil, kdo by to koliv přejel, aby kobyly jeho schly.
It.: Brávali jsme hlínu pod předními nohami klisen, na rozhraní jsme ji nosili a na témž rozhraní jiné sme nabrali a do těch míst klisnám pod nohy sypali, aby čerstvě chodily.
It. vyznal: Vyloudili jsme kusem chleba psa ze vsi Velkého Jeseníka za humna na Novákova bliz háje, kterýžto pes byl Jiříka podruha koutského. Kemelka ho chytil a Martin, syn janoušků, kyjem ho zabil. A z něho srdce a lůno vyřezavši, vzali a na rozhraní spálili. A ten prach děvečkám v pití, aby po nás ostati nemohly, jsme dávali.
It. vyznal: Chodil sem s Kemelkou k nymburské šibenici a odťali jsme toho, kdo na šibenici visel. A vzali jsme z něho košili a uťali jsme mu pravou ruku a čtyry prsty u pravé nohy. A provaz jsme mu z krku sňali. A tou košilí jsme žlaby i rukou vytírali, aby klisy žraly a tlusté byly. A provaz ten z krku sme do postranků prostrkovali, též také i v chlebě klisnám dávali, aby tažné byly.
It. vyznal: Tomu viselci jsem lůno uřezal a kobyly ním jsem potíral, aby tlusté byly. A jest tomu přes 17 let.
It. vyznal: V sobotu po slunci šel jsem s Mikšem, synem Srníka, do kostela jesenského a klíčem zámek otevřel. A vzali jsme na oltáři ubrus a svíci. A tři tříštky jsme od stoličky, kde kněz kleká, uřezali a tím jsme klisny podkuřovali, aby jim bylo k oužitku; což jsem také sám dělával.
It. vyznal: Kosti z kostnice jesenské jsme brali a pod stáním Kouteckého a Chudovi jsme je zakopali. A byl jsem přítomen, když jsme je zakopali.
Ut. vyznal: Že jsme hlínu na krchově jesenském, též také u Božích muk na rozhraní brali a do studnic sypali a tím hovada sušili a trávili.
It. vyznal: Kemelka hřeb od šibenice nymburské přinesl a do žlabu sme jej kladli. Též košili nečistou od děvečky majíce, ní jsme žlab vytírali, aby nám kobyly žraly.
It.: Sekaninu jsme v cizích žlabích brali, co klisy nedojedly. Ji jsme v komíně věšeli a klisny ní sušili.
It. vyznal: Mikeš Kokrhavý, když sloužil u pana Václava Pergera, J. M. C. pana rychtáře, že jest koňům jeho kočovským škodil, u kterých sem já sloužil. A též jednoho času, když sem za koňmi ležel, vlil na mně nějakou vodu, takže jsem čtyry dni skoro neviděl. A potom sem k vodě na proud chodil a voči sem sobě vystřikoval; bylo mi lépe. S jinými pacholky se žrával. A já sem to několikrát pánu žaloval. A pán, povolavši nás před sebe, jemu i také nám o tom domlouval a říkal: “Kokrhavý kohoutku! Kohoutku, budeš ty někdy kokrhat!” Ale on na to nemnoho dbal.
A což jsem tu koliv vyznal, to chci každému vůči mluviti.
It. vyznal: že Jan Nežerka měl za svými klisnami troje boží umučení z Božích muk na rozcestí. A já sem mu jedno ukradl. A nevěda, co mám s ním činiti, zahodil jsem je. Co jsem pak koliv zlého páchal, to vyznávám, že sem se tomu všemu od Jana Nežerky naučil.
It. vyznal: Mach Rokůsek, bratr Nežerků, měl truhličku věcí čarodějných, kterými čáry provozoval. A jsa v službě Vesci, že jsou mu od sedlákův pobrány. Také při něm devatero tělo boží zachované též sedláci vesecští vzali. A to mezi sebou ututlali a na pana hejtmana to nevznášeli.
It.: Šimáček, jako u Voříšků bejval zde v Nymburce, tomu mně také učil a sám se mnou to dělával. Vodu jsme z studnic brávali a devětkrát do dvírek, když sme své klisy umyli, jsme lívali. A kdo koliv přešel, usechl. Ano i rousy cizím klisám sme řezali a své kouřili.
Anno etc. 1606 v středu po svatém Erazimu Jan Špička, jsouc přiveden k řebříku v přítomnosti těch, kterýž k vejvodu postaveni byli, dotázka naň od osob vyslaných učiněna, zná-li se k tomu, co jest dne outerního na trápení, též i po trápení vyznal a při tom-li svým oznámení toho zůstavuje, čili jest se rozmyslil, Jan Špička oznámil:
Páni milí, což jsem koliv mluvil a vyznal, to jest všecko čistá pravda a chci to svou duší spečetiti, že jináče není. Vtom Jan Nežerka, jsouc tu přítomen, promluvil: “Což ty o mně, Jene Špičko, mluvíš?” Jan Špička oznámil: Víš ty o tom dobře, Jene Nežerko, když jsem byl malý pachole a tys sloužil za pohůnka v Oškořínku u Řeháka, žes mne na to navozoval, abych s tebou k správě boží šel a tělo boží zachoval a tobě je dal. Ale já jsem toho učiniti nechtěl. A ty si mne pro to i pral. A říkal jsi mi: “Bude s tebe, šelmo, pohůnek! Nechceš se ničemuž učiti!” A mně si přes kobyly házel. A já byl tehdáž malý pachole. Též také měl si troje boží umučení za klisnami z Božích muk. A já sem tobě jedno vzal a nevěděvši, co mám s ním činiti, zahodil sem je.
It. oznámil Jan Špička: Jene Nežerko, víš o tom sám dobře, že sem s tebou musel chodívati na ostrov voškořínský. A tus lapával klisy a já sem je tobě držeti musel. A ty jsi jim rousy u noh a hřívu též u štice křížem řezával a tím své klisy podkuřoval. A jiným si klisy sušil. Též v studnicích cizích vodu bral, umyvši své klisy, do dvorův cizích mezi vrata neb dvírka i také na cizí kobyly lil. A taks tím kobyly sušil. Též sekaninu z cizích si bral a ní kouzlil.
Nežerka tomu všemu odepřel. Jan Špička oznámil: Mlč jen mi, Jene mlč! Když ty budeš v těchto místech, povíš jináč. – A on Nežerka řekl: “Zachováť Pán Bůh!” – A Jan Špička řekl: Leč se vyplatíš!
It. oznámil:
Mach Rosůlek, který v Svídnici za krčmáře byl, ten když byl Vesci za pohůnka, měl truhličku věcí čarodějných. A ty sou jiní pohůnci na díle rozkradli. A tím se pronesli. A některé věci od kata kupoval. A když o tom sedláci vesečtí zvěděli, ostatek od něho těch věcí čarodějných odňali. Též při něm devatero boží tělo, kteréž přijímal, zachované od týchž sedlákův nalezeno bylo a jest od něho vzato. A před panem hejtmanem to zatajili. Jsou-li ti sedláci živi, já nevím.
It. oznámil i to Jan Špička, Jene Nežerko, pomníš-i na to, když si byl Voškořínku u Řeháka za pohůnka, že jsi Zajíčkovému bratru Martinovi, který nyní v Chvalovicích jest, vosum klis a devátý kůň umořil skrze řezání rousův? Neb sem toho dobře vědom.
Jan Nežerka tomu odepřel, že to žádná pravda není. Jan Špička oznámil: Páni milí! Jest pravda a smím to svou duší spečetitit! A ty, Jene Nežerko, když v těchto místech budeš, v kterýž sem já nyní, povíš jináč. Neb co mluvím, mluvím pravdu, smím to svou smrtí spečetiti. – Nežerka řekl: “To žádná pravda není, abych já měl klisy mořit! Zachováť mně Pán Bůh!”
It. oznámil: Při rozrušení vykopaného z hrobu dítěte byli jsme čtyři, Petr Kozlů, Kemelka a já; k tomu se znám, že též Kuba Mrňák, který krčmářem v Budiměřicích. Co sme tím činili, prvé sem oznámil.
It. Jan Špička Mikolášovi Srníkovi ze Velkého Jeseníka vůči mluvil: Ty si, Mikši, dával klíče od kostela Kemelkovi, jakž mi Kemelka pravil, ač já, aby ty bral, nevím. A co se tam činilo: od ubrusů střapce řezali i niti křížem tahali, též i z ručníků, a do štic klisnám dávali. Ty o tom dobře víš! – Mikeš odpíral a oznámil, že o tom nic neví. Ani klíčů žádnému nedával, leč by on Kemelka otci jeho je ukrásti měl.
Jan Špička při svém vyznání toho zůstavoval, že jest to od Kremelky, že Mikeš jemu těch klíčů půjčoval a dal.
It. Jan Špička k vejvodu postavenému Martinovi, synu Janouškovu, vůči mluvil: Ty Martine, víš o tom dobře, že si panskému statku dosti škodil. Klisy jsi panský mořil, též Pildovi, a navedši Dýkala, aby ti od kobyl Pildových sekaninu a jiné věci nosil a řemení od vohlavi řezal. A pravil jsi, že mu dáš peněz dosti. Též si prst s krchova do studnice panské sypal. A to jest věrná pravda. Chci na tom umříti. – Martin při svém odporu stál, že to žádná pravda není. – Špička oznámil: O panských klisách nevím za jisto, než tak bych řekl: Kdyžtě to jiným sedlákům činil, že to činil u pánů.
It. Jan Špička Martinovi vůči mluvil: Martine, víš o tom, žes ty toho příčina byl, vyloužení toho psa. A tys ho zabil a srdce z něho vyňal, též lůno mu uřezal. A to ste na rozcestí spálili a děvečkám ten prach v pití dávali. Mně ste také téhož prachu dali, ale já sem ho k ničemuž neužíval. – Martin odpíral. – Jan Špička oznámil: Ty si to, Martine, i s Kemelkou, též s Peterkou činil. A já sem toho činiti nechtěl. A ty si mi mluvil: “Šelmo, bude s tebe pohůnek.” – Vždy Martin při odporu svém stál. – Jan Špička i toho doložil: Mlč jen, Martine! Zdaliž o tom nevíš, že si klisám rousy řezal na cizích dvořích, totiž v Pildovým dvoře! A hnůj si bral a tím si klisy své kouřil a cizí klisy tím sušil. – Martin tomu všemu odepřel. – Jan Špička oznámil: Jináč budeš mluviti, když se do těchto míst dostaneš! Co mluvím, že jináče není. Chci to svou duší spečetiti.
Item Jan Špička i toho doložil a k tomu se přiznal, že toho visalce na nymburské šibenice visícího spolu s Kemelkou uťal a ty věci od něho spolu že sou vzali, což jest předešle v svém vyznání vyznal. A k čemu jsou toho potřebovali, že jest oznámil, k tomu přiloživši, že Jan Nežerka od viselců měl jest zuby a je do škopka kládal a z nich klisy napájel. Kuba Mrňák krčmář jemu to od šibenice nosil. A mně říkal: “Přivři, šelmo, dveři, ať přijde slepice a zabijem slepici nebo dvě.” A jak mi poručil Nežerka, já sem tak učinil, že sem slepici nebo dvě, jak mi se kdy trefilo, zabil. A on Nežerka je Kubovi neb i jiným, kteríž mu takové věci nosili, to dával.
Item oznámil: Kosti brali jsme z krchova, ty jsme zakopali pod přední nohy klisám, totiž Kouteckému a Chudovi, Kemelka a Peterka. A tím jim klisy mořili. Byl sem přítomen, vím o tom dobře, ale já jsem toho nečinil.
Item vyznal: Pozapomněl sem předešle, že Kzba Mrňák krčmář, který v Budiměřích jest, ten týž prst na krchově bral a do studnic ji cizích sypal a kobyly tím mořil. I také sekaninu do komínů dával a tím klisy a koně sušil. a když tu sekaninu z komínů vzal, zase své klisy ní kouřil.
Item Šimáček, jak u Voříšků zde v Nymburce sluhovával a nyní slouží v Českým Brodě, ten mně také tomu učil, abych klisám aneb koním rousy řezal, též vodu z studnic bral a tím cizím koním a klisám škodil.
Item Jan Špička vyznal podlé předešlého vyznání. Vůči mluvil Mikšovi Kokrhavému:
Ty, Mikši Kokrhavý, panu Václavovi Pergerovi na koních škodu si činil. A kdys chtěl, aby koni žrali, tos spůsobil: V marštali za koňmi z hovad umrlých kosti si pálil. A když jsme my se tebe ptali, nač to pálíš, oznámils, že tím budeš německé myši vyhánět. A vtom, když Havlíček pohůnek z marštale vyšel, tehdy ty, Mikši, si toho prachu do stírky mezi sekaninu nasypal a koni hned jísti nechtěli, jako by jim ústa zamkl.
Též věchty pod předními na stání nohami koním brával a je v peci sušíval. A my sme o tom nic nevěděli, až naň kuchařka Anna pověděla, kteráž s Havlem dobře byla. A tak když si chtěl, aby jiní koni jedli, tehdáž si tím věchtem, kterýs od pece vzal, a velkou svící oskovou, kterou si za koňmi měl, tím dvím toliko svých koní i také měchačky a žlaby potřel, zase ihned naše koně jedli. – Mikoláš Kokrhavý tomu odpíral. – jan Špička oznámil: Co mluvím, mluvím pravdu, smím to svou duší spečetiti. Též oznámil:
Jednoho času jsi také na mně nějakou vodu vylil, když jsem za koňmi svými ležel, a já sem ihned na oči neviděl, až skoro za čtyry dni, až jsem na proud chodíval a voči sobě vystřikovával. A vždyckys se s pacholky vadil. Pán náš, zvěděvši o tom, že ty se s námi žereš a vadíš, nás před sebe nahoru povolal a napomínal, abychom toho zanechali a každý své práce hleděl. A tobě ještě pán řekl: “Kokrhavý kohoutku! Kohoutku, budeš ty někdy kokrhati!”
I toho Jan Špička doložil, že neboška paní Dorota Pergerová jednoho času jdouce dolů ňákou zlitinu přešla a přeživši, jak to spatřila, ihned na sebe naříkala. A že žádný jiný jí toho neučinil, kromě ty, mluvila. Neb se jest to stalo toho dne, když jest na mně tu vodu vlil.
Kokrhavý tomu všemu odpíral, že to žádní pravda není, aby darmo nemluvil a nelhal. – Jan Špička oznámil: Mlč jen, jistá pravda! Když ty se sem do tohoto místa dostaneš, budeš jináče mluviti. – Kokrhavý oznámil, že se toho nebojí.
Jan Nežerka žádal podlé práva, složivše, což náleží, aby k Janovi Špičkovi podlé práva outrpně přikročeno bylo. Povoleno od práva. Jan Špička jsa na řebřík od mistra popravního dán a z něho stržen a právně tázán oznámil:
Což jsem předešle mluvil, ještě mluvím, že jest mne tomu Nežerka naučil. A co sem koliv na něj předešle vyznal, to svou duší spečetiti chci.
Po druhé jsa dolů stržen, oznámil: Páni milí, jináč mluviti nemohu, by mně měl ihned na prach spáliti! Než co sem prvé vyznal, že jest mne tomu Nežerka učil a mne na to navozoval, svou smrtí to tvrdím.
Jan Špička jsa po třetí dolů stržen a podlé práva tázán, oznámil: Však na tom chci umříti! Co sem mluvil před trápením, na trápení, i ještě mluvím. A to duší svou pečetím, že jináče není. Když ty budeš v těch místech, jináč povíš!
V pátek po svatém Medardu Šimáček jsouc k vejvodu tu, kdež náleží, postaven, když mu v přítomnosti Jana Špičky, co naň vyznal, přečteno bylo, tomu Šimon odpíral. On pak Špička vůči mu mluvil, že ho těm čárům učil a k braní té sekaniny navozoval. K tomu také, že Šimáček žlab u hlavú nětčím natřel a koni jísti hned nechtěli, až jeden z nich umřel. A p. Matyáš jinam koně do jiné maštale převésti dáti musel. K tomu vodu že brával, své koně myl a potom mezi vrata lil. Kdo to přešel, že usechl. Také že Šimáček s ním Špičkou v Jeseníku u Kotka sloužil.

Léta 1606 v pátek po svatém Medardu Jan Špička, jsa ortelován a na místo popraviště přiveden, a když podlé náležitosti napomenutí přijal a dotázka naň učiněna byla, co jest před trápením, na trápení i po trápení vyznal, na tom-li chce umříti a svou duší a smrtí spečetiti, oznámil, že to všecko své vyznání na svou duši bere a na tom že umříti chce. Vtom Mach Rokůsek jemu řekl: “Můj milý Jene, neber mně na svou duši!” A on odpověděl: O Machu, co si ty velký hříšník! To pro své zlé skutky a hříchy nejsi hoden, aby před mnoha lety na světě živ byl! A že prosí pro Boha, aby to vyznání jeho pánu v známost uvedeno bylo, aby Jeho Milost pán ráčil se k tomu přičiniti, aby všickni jeho tovaryši, na něž se vyznání jeho vztahuje, podobně jako i on ztrestáni byli.
Naposledy, když již měl Jan Špička konec svůj bráti, Vondřej Chebďovský předstoupiv ještě jeho napomínal a dosti příkře z strany Jana Nežerky, aby na něho nelhal, že jest dobrý člověk, se domlouval. Ale on vždy na svém stál a řekl, že na tom na všem umírá a svou duší to pečetí. A tak jest podlé zasloužení a ortele naň učiněného tímto spůsoben popraven:
Nejprve jej poprávce po hřbetě dřel, potom od pravé nohy mu prsty odťal, dále pravou ruku mu odťal. A roztáhši jej na čtyry koly, přirození uřezal, život otevřel, srdce utrhl a naposled na šibenici i s droby jeho do košile jeho zavázanými rozvěšel.
Stalo se léta a dne svrchu psaného.
Tento vejpis od práva města Nymburgka na labě vydán jest k žádosti a potřebě vysoce urozenému pánu, panu Heníkovi z Valdštejna, na Dobrovici, Kunstburce a Chotěšicích etc. A pro lepší toho důvěření ku právu pečetí menší městskou jest upečetín. Actum v outerý po neděli první po svaté Trojici léta etc. 1609.