Pardubice, 19.6.1589
V pondělí po svatém Vítu tejž Havel, souc puštěn na dvorec, oznámil:
To což při mně nalezeno jest, jako vosk a ty jiné větci, kteréž tu přítomny sou, mé není a nebylo, nežli jest to Jana, syna Člubáčkova z Roudnice.
A když sem přišel do Starý Vody, ukazoval sem ten vosk parunkový pohůnkovi šalákovic v Starý Vodě. A v něm že jest kousek provazu.
A já se ho ptal, jakej jest to vosk. A on pravil, že musí bejti parunkovrj, když tak voní. A pravil, že by ten provaz musil bejti od šibenici.
A on mi zase pravil, že klisnami neuvázne. By měly šle potrhati, že potáhnou, kdyby jednom malej kousek do postranků dal a ty šle aby na nich byly. Že to slejchával.
Též o tom vím, že jest mi pravil ten Jan, syn Člubáčků: Kdyby měl sám klisen hlídati, že by byly, že by se jich voda nechytila. Než že mi kurvy nedají! A že sem měl jednou o jednu věc těžkost. Jednej mú mátr! Nechám již toho tak! A pohůnkovi nedbají, raději hlavu krmějí.
A jak on mně to mluvil, bylo to na den svatého Medarda, když hnůj vez na cestě a já šel do zelí.
Povídání o právu, výslechu a trestu v Českých dějinách, převážně z 16. a 17. století.
