Mladá Boleslav, 22.10.1603
Léta 1603 v středu po svatým Lukáši, evangelisty Páně, Kateřina, dcera Famfrdova, v přítomnosti Martina Kosteleckýho vyznala před trápením:
“Jest tak, že sem zle živa byla s Martinem Kosteleckým”…. prosíce ho pro Boha, aby toho nepopíral, nýbrž raději k tomu se přiznal a na přípověď svou se rozpomenul, kterak jest jí se zamlouval jednou i druhý, když ji k tomu skutku a vůli své přivésti chtěl, že ji sobě za manželku vezme, jak jen s svou ženou se rozvede. To k svý duši brala.
It.: “Chodil si za mnou a vyháněl si dívku, která u tebe bejvala, kdyžs ten skutek se mnou činil na loži, že by uslyšela.
It.: Činil si ještě se mnou ten skutek na lavici u kamen, když jsem z vězení vyšla.
It.: Říkával si mi vo svý ženě, že si s ní za noc třikrát i čtyřykrát činiti jměl; že jest nesytá žena.
It.: Slibovals mi, že mně sobě za svou vlastní manželku vezmeš, jak se s ní rozvedeš, a jestliže nám co Pán Bůh spolu dá, že toho nezahodíme, ale to že chovati budeme.
It.: Vzkazoval si mi po šenkýři Srbovi, abych v své řeči stálá byla a na pacholka pravila.”
Martin Kostelecký odpověděl na to, že jest jí vzkazoval, aby mluvila to, co pravda jest. “A já sem prej nepostačil lotrův pryč od tebe honiti.”
Zase Káča řekls, že to pravda žádná není. “Zdali nevíš a se nepamatuješ, že jest kuchař ležel a tys chodil po máshauze z pokoje svýho, aby mohl vidět, až kuchař vodejde, a nedals mi z pokoje vyjíti.
It.: Mezi vězněmi si mluvil, že na mně naložíš dvě libry svíček, budu-li na tě praviti, jináč nemluvím, a že mně vopáliti dáš jako ňákýho špalka.”
Tomu martin Kostelecký odepřel.
It.: “Ó ký si mně raději zabil, nežli si mně k tomu přivésti měl! Proč si to mi mluvil, že upadnu pod kůň? Dokud sem pravdy nemluvila, dotad si mi jísti dával zde u vězení, ale jakž již pravdu mluvím, nic mi nedáváš.
It.: Víš, co si mi mluvil vo pacholkovi a navozovals mně, abych řekla, že pacholek tím skutkem jest vinen, kterej utekl pro sekyru vod pluhu. Ale není žádnej jinej tím skutkem vinen, než ty sám! A neví také, na mně žádnej nic zlýho, než k čemu si ty mně toliko přivedl. A mluvil si mi, že raději svou manželku vopustíš, nežli by mě vopustil. Však si ty prej dobrá hospodyně!”
Proti tomu Martin Kosteleckej to za odpověď dal: “Lžeš zoumysla! Jak jedna, tak druhá, vobě ste dobrý!”
It.: “Rozpomeň se na ta slova pro Boha a rozpomeň se na svou milou krev! Dej se na pokání a na milost Pánu Bohu a pánům!”
Martin Kosteleckej k tomu řekl: “Dej mi pokoj!”
It.: “Víš vo tom dobře, můj milej Kosteleckej, co si mluvil. Běda tvý duše bude! Ó ký siž ty mně raději na tý posteli zabil nožem, což abych já jměla pro tebe z světa sjíti! K jaký si ty mně hanbě i mou milou sestru přivedl! Rozpomeň se na svou krev! A co mluvím, pravdu mluvím, že sem s tebou, můj milej Kosteleckej, toho skutku se dopustila a s žádnejm jinejm, to k svý duši beru, na tom i umříti chci. Rozpomeň se na to děťátko a krev svou!”
Martin Kosteleckej řekl: “Dej pokoj, kurvo! Já sem nestačil vojákův a lotrův od tebe honiti.”
It.: “Není to žádná pravda! Raději rozpomeň se na to, žes mi říkával, jestliže nám co Pán Bůh spolu nadělí, že budem říkati, bude-li syn, Jan, pakli dcera bude, Anička, po tvejch dítkách, které si s neboškou Salomenou, manželkou tvou prvnější, jměl. Prosím tě pro Boha, nepřivozuj mně k takový těžkosti! Však není žádného jiného krev než tvá! To k svý duši beru, abych ihned umříti jměla. Pro Boha tě prosím!”
K tomu Martin Kosteleckej promluvil, že to žádná pravda není.
I maje mistrem popravním trápena býti, k žádosti její lhůta za dvě hodině k rozmyšlení obojí straně jim dáno bylo s napomenutím, aby se rozmyslili dříve, nežli by trápení na tu Kateřinu dotčeno bylo.
Zase při navrácení pánův dáno oběma napomenutí. Martin Kosteleckej dal za odpověď: Co se konati má, aby se konalo.
Na trápení k tomu ke všemu, co jest koliv mluvila, znala se, že to pravda jest a jí skrze Martina Kosteleckýho pekelná křivda se děje, tak že skrze něho třebas i ze světa sjíti musí, promluvivši k němu: “I k čemu si ty mně, Kostelecký, přivedl! Nenadála sem se tý hanby. Ó co ty máš srdce těžký a vočarovaný od tý tvé děvečky! Nenadála sem se toho, smutná, nebohá žena! Již se vyznávám ze všech hříchův a na milost Pánu Bohu i pánům dávám, že s žádnejm jinejm toho sem skutku nedopustila se, než s tebou, Kosteleckej! Směla bych na to třeba i krev Páně přijímati, že to vpravdě tak jest. A to dítě vlastní že tvý jest, jináč není. A že tomu jeho odporu místa nedávám, toho tímto trápením dotvrzuji a dotvrditi chci. Rozpomeň se pro Boha, Kosteleckej, ale na tu svou vlastní krev, nebo tvá vlastní jest. Na tom i umříti chci.”
Po trápení, když jí již povodlehčeno od mistra popravního bylo, vyznala:
Že Zachariáš Kotek ji k tomu navozoval, aby na pacholka toho pravila, tehdáž, když v šatlavě seděl. A jednou do příkopu že jesti přišel a ji tolikéž napomínal.
It. že jest věděl, že u Martina Kosteleckýho, když z vězení na rukojmě puštěna byla, zůstávala a k němu chodila.
Povídání o právu, výslechu a trestu v Českých dějinách, převážně z 16. a 17. století.
