Rokycany, 5.10.1596
Víta Šercera kováře vyznání v outerej po s. Františku l. etc. 96:
Loňského roku, když jsem byl v podruží u Kubíčka v Bříze, přišlo do domu nějaké pachole s hrubými vlasy. A já trestal, tak jako i jiní mne trestávali. I voholil sem je. Tak přišedše ke mně Kouba, lál mi a pral mne kratcí, až mu se stejskalo. I řekl jsem mu: “Budeš toho litovati, nežli málo mine!”
Potomně střelil sem do stodoly jednou. A po druhé sem nabil broky a koudelí a střelil sem také na vrabce k stodole. Ale koudel vypálená k stodole nedoletěla. Až potom v noci přede dnem vzal sem hlavničku rozpálenou a strčil sem do Koubovy stodoly. A lehl sem na lože. A když se voheň zňal a pokřik se stal, já také sem vstal a pomáhal hasiti. A oni hned na mě naříkali, že sem to učinil. A tak dvě stodoly i s obilím, Koubova a Sajcova, shořely. Pročež sem se na outěk dal. A utíkajíce, sám sem sobě pomyslil: Milý Buože, co sem to učinil!” A již utíkám. Dočkám jich. A když mne dohonili, vsadili mne do klády a dali na mne řetez a zámkem jakýmsi zamkli. Tak já, vzavše hák, ten zámek jsem přerazil, až mi kus k hlavě skočil. A utekl sem.
Po druhý potom, když sem se znova do vězení dostal, přísahou na buoží umučení, v rubáši kleče mezi dvěma svícema, toho sem se odpřisáhl, že vinen nejsem. A však sám u sebe toho sem velice litoval, Pána Buoha za odpuštění prosil.
Nyní pak opět po třetí na zápis puštěn jsouce, opilý sem se v tom pronesl, že vesel býti nemohu, dokudž tu ves před sebou vidím. To přičtu svému nerozumu a opilství.
Však vinen se dávaje a toho srdečně lituje, prosím Pána Buohaza odpuštění a pánův, aby mi smrt lehká učiněna byla.
Jest mečem sťat.
Povídání o právu, výslechu a trestu v Českých dějinách, převážně z 16. a 17. století.
