Dvě Doroty se prou o téhož muže

Pardubice, 13., 14., 22., 23. a 28.9.1588
Léta 1588 v outerej po památce Narození panny Marie na žádost Jeho Milosti urozeného pána Václava Berky z Dubé, z Lipého a na Rychmburce, v přítomnosti urozeného a statečného rytíře p. Jiříka Adlspacha z Damstorfu, JMC. hejtmana, a Valentina Žaluda, místohejtmana na Pardubicích, vyslaných Jana Kosteleckého a Jakuba Bílka, Jana Nedvěda a Jana Bekovského rychtáře, na zámku Pardubicích v soudné světnici jsou slyšány níže psané osoby ženské, Dorota šmejdýřka z města Skuče, poddaná páně, a Dorota Líčená, jinak Zelená pít. A co jedna proti druhé mluvila, to jest slovo od slova poznamenáno.
Dorota šmejdýřka.
Vaši milosti, pane milej! To oznamuji, že jest mi nejprvé manžela mýho prvnějšího, jménem Jiříka, z Prahy, uloudila a s ním po světě, pokud se jí dobře líbilo, chodila. On mě pobral a vobloupivši mne co lípu a jí přines, s ní utratil, hejřel. Vona utrácela, víno pila a prasátka pečená jedla. Potomně jsem jich hledala a po nich se ptala i s tím, kejm mi bylo vokázáno. A jich sem se doptala v Smíchově u Mikuláše rychtáře. Když sem je tu nalezla, on se mne odpíral, že můj manžel není a že mne nezná. A já sem na ně dala právu. A voni mi se vypřisahali, vyzaklínali, aby boží tváři na věky neviděli, že sebe, pokud živi, prázni budou. A já sem to tak na přímluvu dobrejch lidí, kteříž mi pravili, že nemůže bejti manžel než manželem a kurva kurvou, udělala a jej jsem hned z vězení kázala propustiti.
A potomně pravil, abych s ním šla do Koloděj, že tam zednáme šenk. A když sem s ním před vrata přišla, a ona vyběhla za ním, vobjala jej, pravíc mu: “Můj milej Jiříčku, udělej to, coť sem pravila!” Já sem nevěděla nebožička, co jest ona mu poroučela. Než šla sem s ním předce jako s manželem věrnejm. A nechtěl tudy jíti, kudy sem já šla, než tudy, kudy on chtěl, k Sejpravicím na Fidrholec.
Přiševši s ním do Sejpravice a vona rychtářka nesla žencům jísti. Já se jí ptala: “Medle, paní, mají-li zde krčmu? Co bych velmi pila!” Ona tak udělala a prodala nám hrubou konvici piva. Von pil a vona mne zavolala do kuchyně. A já k ní šla. Vona mi řekla: “Jakej jest to mládenec s tebou? Ty budeš vod něho zabitá aneb zsekaná, že sobě na věky mrzeti budeš!” Ale já řekla: “Nevěřímť já tomu, aby mi co udělal, když mi toho nikdá neudělal.”
Než šla sem s ním předce jako s manželem. Jdem předce, a když přídem na Fidrholec k jakési březině, k tý pustej věži, tehdy on mi uhne do lesa. A já za ním jíti nechtěla. A on mi řekl: “Poď, neboj se mne! Však víš, žes se mnou více chodívala, ani sem na tebe prstem ze zlý vůle nešáhl!” A jak sme do toho březí přišli, tehdy mne objal a podrazil nohu, převrh mne a škrtil. A naškrtě se mne do vóle, já se mu někderak vytrhla. A on vytrhne kord. A já klekla a prosila sem ho pro Pána Boha, aby mne nebil a mordoval. A on předce roubá a seká mne a naroubavši se mne do vóle, sleče mne donaha, sváže mne a vrže mne do jámy.
Přivrhši mne roštím, de von k militký zase na ten Smíchov. A von se ho rychtář ptá, kde jest mne nechal, kam jest mne děl. Pravil, že jest mne u přátel nechal, že sem slehla. A voni sobě to vzali v uvážení. I šel potom k sousedům. Radil se s nimi, kterak má s tím učiniti. A oni mu poradili, aby na něj číhal. I byli s ním dva sousedi a číhali na něj dvě hodině na noc.
A von šel k ní do komory a řekl: “Stroj se! Již sem já jí udělal, cos mi kázala. Již za námi více, šelma, nepůjde!” A vona vyskočila z komory, řekla mu: “Můj milej, roztomilej Jiříčku! Udělal´is to, coť sem poručila? Zabil´is kurvu?” A von: “Že sem udělal, má milá Dorničko, že za námi na věky kurva nepůjde.”
Tehdy oni slyše to, že by mne měl zabiti, zavřeli je v komoře. A von hned se poznal, že jest mne zabil na Fidrholci, že jest jej navedla. A voni hned jej i ji dali do řetěza a do klády. A seděli tu do třetího dne.
A p. Kutovec tudy jel a ráčil se ptáti, jakej tu vězeň sedí. A von rychtář, ten kterej vsadil, pánu správu dal, že jest ten, jak ženu zabil, že ho tato jistá navedla. Von hned kázal je přivésti nazejtří na Novej město pražský do šatlavy. A voni se dobyli v noci na Smíchově. Pravili, že by je měl čert vzíti!
Pak já sem jich neviděla více než půl léta, až sem se povyhojila. A voni mi pověděli, že jest tu na Smíchově mezi zahradami, že jest přišel. A já sem šla na Smíchov, chtíc jej uhlídati jako manželka manžela, že mne ještě do vostatku nedomordoval. A vona tato jistá vyskočila na mne a převrhla naznak a zbodla mne nožem a udělala mi několik ran. A kdybych jí byla rukou nedržela, byla by mne do vostatku domordovala. A pobrala ze mne všecky šaty, slíkši mne donaha. A potý viděvši ona jakýhos pána, prchla do vinic ta tam, že ji ten pán na tom koni uhoniti nemohl.
Já sem již jí pak od tý chvíle neviděla, až jednou v Ronově. A když sem ji v tom Ronově nalezla, tehdy ona přišla ke mně a strhla mi roušku z huby a řekla mi: “Ale, hle, kramářka! Kdes toho krámu nabrala? Hodnas, aby tě na kolečku vyvezli!” Já jitepirve poznala a dím nynějšímu muži svýmu: “Však jest to ta kurva, jak mne nožem zbodla!” Ona mi prchne mezi lidi. A já ji všudy hledala, i po hospodách, i nemohla sem ji nalézti. A nazejtří strojím se domů. Já mám na sobě putnu i také muž můj. Strojíme se před hospodou a von jde tudy. A já ji chytnu za ruku a řeknu: “A ty, kurvo vrahovská!” Tu ona mi se vytrhne, tu prchne a uteče mi do jakýhosi domu, prví než my sobě putny sundáme, abychom se spadali (?). Nemohli sme ji v tom domě najíti. Musili sme ji tak nechati.
Již jsem jí pak neviděla od několika let, až jsouc v Slatiňanech pod panem Mazancem, majíc tam chalupu, vona tam ke mně přišla do té chalupy a ptala se mne, mám-li čepec, abych jí prodala. A já sem tak udělala. Vyložila sem jí čepců za pět kop. A můj muž přišel zatím domů. A prosila nás pro Pána Boha, abychom jí to odpustili, že nám dá na Novosedly kohouta a pecen chleba.
A já jí řekla, že jí to vodpustím, když bude míti tolik, jak já mám. A potý sem šla k paní Mazancový žádajíc, aby byla právem opatřena. A paní Mazancová prosila, abych toho nechala až do jitra, že pán bude doma a že to opatří. A vona nedočkala jitra, než jsouc šenkýřkou v Tejnici v jejich krčmě, utekla pryč.
A potom sem jí neviděla, až teď v Bohdanči, přišedši tam na jarmark, u sládkový vdovy. A šli sme tam předce k tý sládkový a kázali sme sobě piva dáti. A neřekli sme žádnýmu nic. Můj muž vypivši to pivo, šli sme potom do rathouzu. A šli sme potom k rychtáři, žádajíc ho, aby ta jistá právem opatřena byla. A on nám odložil až do nazejtřka, až bude po trhu, abychom se před ním postavili. A ona opět utekla, nedočkavše rána, až bychom se před rychtářem postavili.
A pobyvše s tím n. mužem mejm asi tři čtvrtě líta po zranění mne, navedla na něj jiného, aby jej zabil. A potý se chytila Svěceného, jakéhosi lotra.
A jest zamordován v lesích u Dobrý a pochován u božích muk. A když jest táž Dorota uslyšela, že by zamordován byl, šla tam a prosila pastuchy, aby jí ho vykopal, aby na něho pohleděla pravíc, že ho u kostela pochovati dá. A když ho vykopal, pohledíc na něho, nechala ho tu a utekla odtud pryč.
Dorotha Líčená, jinak Zelená pít.
Vaši Milosti, páni milí všickni! Ráčíte vodpustiti, já tomu vodpor činím proti týto Dorotě jistý, což ona mluví, že jest tato Dorota měla manžela svýho voddávanýho, Hudec Jan, Tlustej mu říkali, u Českýho Brodu, nemohu věděti, v který vsi. A tak ten jistej pacholek ji, vo kterýmž ona praví, že jest manžel její byl, to mohu, Vaši Milosti, páni Milí k svý duši přijíti, že jest nebyl. Byl pacholek služebnej, neb jest ona s ním pryč ušla i od muže. Však, Vaši Milosti, tak se s ním potloukala okolo Prahy po vinicích, nikdá tejden od týhodne s ním na světlo nechodila, leč někdy nedělskej den ke mně k vobědu tu, kdež sem já podruží na Smíchově byla.
Pak, Vaši Milosti, přinesla nějakej uzel šatů, nevím vodkud. Přinesši ten uzel šatů, tehdy nazejtří přišli za ní tři sedláci. A ona shlídši je utekla. A tak ti jistí sedláci, přiševši k nám, ptali se, kde by ta jistá přebejvala s tím pacholkem.
Potomně pan rychtář staroměstskej vzal toho pacholka z vinic do řemenů. Vedl ho mimo tu naši hospodu, kdež sem já byla. Pak, když sou se ti sedláci doptali stráty svý, kdež jim dobrejm lidem poškodila, pustili toho jistýho pacholka z vězení. A třetí pátek vzali tuto v jarmarku, když prodávala košile a Fěrtochy.
Vaši Milosti, páni milí! Když sou toho pacholka z tý šatlavy vypustili, že sem s ním byla, k tomu se znám. Tato jistá osoba, kdež sem já byla s tím pacholkem na tom Smíchově, jsouc puštěna z šatlavy, plundrovala mne, pravíc, že by to její muž byl. Pak ten jistej pacholek, když se ho ten hospodář, u kteréhož sem podruží byla, ptal, jest-li ona žena jeho, aby mu šel z domu hned – a on klekl na kolena a spal ruce a přísahal Pánu Bohu, že není s ním oddávána, že jest ho vyloudila od sedláka, že vona má svýho muže. Pak ten jistej hospodář vybyl toho pacholka s tou jistou Důrou. Tu já pak nevím, kam sou šli. Až potomně povídali, že jest byla posekána na Fidrholci. A když ji posekal, přišel zase do toho domu na Smíchov. Když přišel a pravil, abych s ním šla pryč, a já nechtěla, až mi poví, kam jest ji děl. A von mi povídal, že jest ji k přátelům zaved. A já sem s ním šla do jakéhosi Vuvenče. A von tam potomně u jakéhosi sedláka dělal. A já sem zase přišla na Smíchov.
A tato Dorota přišla tam za mnou a tu se hojila. A věděla vo tom jistým pacholku taky, i s ním pijívala. A když ho potomně tato jistá vosoba z ničeho nevinila, tehdy já sem s ním taky nechtěla více bejti, obávajíc se toho, aby mi tolikéž jako jí neudělal. A když byla na peří slove v Praze zastavivši kožich, kupovala jakejmsi pacholkům, o kderejch ona dobře ví, víno, aby jí toho šrámu pomstili. Pak neminulo tomu dvou neděl, až pravili, že sou jej zabili. Více nevím. Než k tomu se znám, že sem sedm let za vandrovní chodila.
Zdání.
Ačkoliv tato Dorota Líčená, jinak Zelená pít, tomu, což tak sobě do ní Dorota šmejdýřka, poddaná urozeného pána, pana Václava Berky z Dubé, z Lipého a na Rychmburce etc., stěžuje, odpírá, však poněvadž urozený pán Benjamin Kuttovec z Ourazu v psaní svém toho, že jest nebožtík Jiřík, kteréhož Dorota šmejdýřka manželem svým jmenuje, před poddanými páně k tomu se, že jest dotčenou Dorotu z návodu Doroty Líčený zamordoval, přiznal, dokládá a nad to vejše jsou na touž Dorotu Líčenou, jinak Zelenou pít, ještě jiní potahové, z těch příčin má táž Dorota Líčená v přítomnosti Doroty šmejdýřky jakožto původu ku právu outrpnému podána býti bez fortele.
Actum v středu, den Povýšení s°; léta 1588.
Léta 1588 ve čtvrtek po sv. Matouši v přítomnosti pana Valentina Žaluda, místohejtmana na Pardubicích, a při tom jinech spolu radních, Jana Svitavského, Mikuláše Kolínského, Jakuba Bílky, Štěpána Holečka z ouřadu vyslanejch a Jana Bekovského toho času rychtáře městského města Pardubic, Dorota Líčená, jinak Zelená pít, jsouc puštěna na dvorec, toto vyznala:
Tak, jakž sem prví vyznala, že ten pacholek, kderéhož sem jí uloudila, nebyl manžel její, než byl pacholek služebnej a byl s touto Důrou mnoho času na vinicích a nesměli se žádnýmu ukázati.
O tom vím, že tato Důra, kterýž bylo míno dáno Housernice, že jest byla vzata v Plzni a tomu okolo 15 let, ukradši 12 čepcův hedbábnejch, do šatlavy a odtud v palečnicích vyvedena byla.
Též u Litoměřic mezi mosty byla vzata se dvěma lotry, z nichž jednoho tu u Litoměřic oběsili a druhého na rožeň vstrčili a ji ven z města vyvésti dali.
Jakož sem na Smíchově do vězení dána byla, i hospodář odtud byl mi dlužen 4 kopy. I pustil mne z téhož vezení a já mu dluh odpustila.
Téhož dne, jsouc dána ku právu outrpnému, toto vyznala:
Vždy na tom stojím a pravím, že ten pacholek nebyl manžel její oddávanej, než byl pacholek služebnej. A manžela jiného svého oddávaného má pod Mělníkem, kderémuž říkají Jan Hudec. A jest posavad živ. A což jsem koliv mluvila, ještě mluvím. A jest to věrná pravda a na tom umříti chci.
Jiné zdání.
Ačkoliv tato Dorota Líčená mimo své dobrovolné vyznání k ničemuž jinému a zvláště k tomu, z čehož ji Dorota šmejdýřka viní, jsouc dána ku právu outrpnému se nepřiznává, nýbrž na dotčenou Dorotu šmejdýřku vždy více a více vyznává, však poněvadž ona Dorotoa šmejdýřka vždy na svém, že jest na ni Líčená n. Jiříka, jehož mužem svým jmenuje, aby ji zamordoval, navedla, ji nožem zbodla a šaty z ní pobrala, stojí a to jí vůči mluví, vidí se, že pro vyhledání pravdy, ještě má podána býti k outrpnému právu. Vyzná-li co víc anebo nic, to bude v dalším uvážení práva.
V pátek nazejtří, jsouc dána ku právu outrpnému, vyznala:
Též o tom vím, že tato Důra, odcházejíc od toho pacholka, kterého, majíc manžela svého, vyloudila, přinášela uzly šatův a ty že jest krádala. A pravila, že takové šaty od přátel nosí. A což jsem koliv před trápením i po trápení vyznala a mluvila, to že jest všecko věrná pravda. Na tom umříti chci a duší svou spečeťuji.
Jiné zdání.
Poněvadž tato Důra Líčená, jsouc dána již po druhé ku právu outrpnému, vždy na svém stojíc, na Dorotu šmejdýřku, více a více duši svou to pečetíc, že na tom umříti chce, vyznává, vidí se právu, aby vejpis toho vyznání jejího Jeho Milosti pánu, panu Václavovi Berkovi z Lippé etc. odeslán byl. A poněvadž se tu nemálo na dotčenou Dorotu šmejdýřku, poddanou Jeho Milosti páně z vyznání jejího vztahuje, co dále Jeho Milost pán k tomu říkati chtíti ráčí, to aby skrze připsání Jeho Milosti panu hejtmanovi panství pardubského v známost uvésti ráčil.
Jiné zdání.
Poněvadž tato Dorota Líčená, jinak Zelená pít, vždy na tom, co jest na Dorotu šmejdýřku na trápení i po trápení vyznala, a na tom že umříti chce, stojí, kterážto, proč by slušně koncována býti měla, to se z vyznání jejího nemůže najíti, vidí se práva, ža majíc takové trápení, k kterémuž sama příčinu dala, za vejstrahu, má vězení prázdna býti, a toho ničímž zlým jak práva tomuto, tak ani žádnému jinému nespomínati a panství pardubského pod stracením hrdla na budoucí a věčné časy prázdna býti. A bude-li se jí viděti to na tuž Dorotu šmejdýřku, což jest tak na ni vyznala, vésti, toho se při vůli její zůstavuje.
Actum die s. Venceslai anno 1588.