Světskou hanbu na rukou či smrtelný hřích na duši?

Nymburk, 28.4., 13. a 20.5.1595
Vyznání zločinné Káči z Loučimě.
Léta 95 v pátek po sv. Jiří Káča Loučinská před trápením vyznala:
Když sem to děťátko porodila, pupíčku sem mu nezavázala. It. též vyznala, že sou podruhyně viděly a na ní znaly, že byla těhotná. Ale já sem jim toho popírala.
It. jsouc stržena na trápení vyznala:
Že sem toho dítěte nezabila. Když na mne bolesti přišly, vstala sem z lože na truhlici a z truhlice na zem s tím dítětem sem upadla a na zemi jej u lůže porodila. A až do dne s ním sem na zemi ležela.
Jsouc tázána, kterak jej z světa svedla, vyznala:
Musela sem na něj vlehnouti.
Léta 95 v sobotu před sv. Duchem Káča Loučinská po pacholku mistra popravního vzkázala, že již chce pravdu pravdu uznámiti, jak se s tím děťátkem stalo. jsoucí k ní vysláni od p. purgmistra, pánův páni do domu mistra popravního. Jsouc tázána od pánův vyslaných, aby pravdu vyznala a oznámila, jak se koliv stalo, i vyznala:
Když sem prvé tázána byla, styděla sem se pravdy, jak se stalo samo v sobě, povědíti před jeho Milostí pánem i pány vyslanými. ale již nyní vyznávám se Pánu Bohu a vám a pravdu povídám a vyznávám.
Když na mne bolesti přišly, bála sem se, abych sobě šatův na loži nepokálela, neb veliké mrazy byly a dříví na předměstí tu nebylo, abych sobě šaty zas vyprala. Slezla sem z lůže na truhlici, a když sem sobě pomohla, to děťátko ode mne upadlo na truhlici. Vzala sem je z truhlice do šatu a položila sem je na lůže a sama sem k němu lehla. I zaplakalo jednou a já sem mu strčila cecek do oust. A sama sem na něj chtě lehla a to dítě udávila. Že se již v tom P. Bohu a pánům vyznávám a za milost prosím.
Léta 95 v sobotu před s. Trojicí Kateřina Loučinská, jsouc k tažení vedena, vyznala v přítomnosti pánův vyslaných bez trápení:
Že sem to dítě chtíc, na ně vlehnouc, udávila. Chtěla jsem tím svůj zlý skutek ukrýti, aby na mne to vyjeveno nebylo. Domnívala sem se, že mi bude lehčejší, hřích smrtedlnej na duši nýsti, nežli světskou hanbu na rukou. Za milost pro Boha prosím.
It. téhož dne Kateřina Loučinská, jsouc vyvedena na místo popravné a majíc za své zlé skutky a jiný odměnu bráti, jsouc tázána a napomenuta do třikrát od pánův vyslaných, na tom-li chce umříti, co jest vyznala před trápením, na trápení i po trápení, voznámila, že: Jest tak, jinak není. Co sem mluvila, na tom nyní chci umříti a umírám.

A tak s tím jest popravena a za živa do hrobu zahrabána.