Porod v lese

Tábor, 11.3.1596
Vyznání Barbory Peškový z Drchovice, poddaný pánů Táborskejch.
Léta etc. 1596 ten pondělí před svatém Řehořem, jsouce podána k outrpnému právu Barbora, dcera Peškova z Drhovice, poddaná pánů Táborskejc, k tomuto se jest přiznala slovo vod slova takto:
K tomu se znám, páni milí,že sem se dobře nechovala, že sem se zmrhala s Pazourkovém synem Jiříkem. Měla sem s ním dítě pacholátko. To sem měla v lese. Bylo živý, když sem je porodila. Vobalila sem je do fěrtochu svýho vokolního a do listů sem je zahrabala. A tak se to děťátko udusilo. A potom sem šla do Drhovice k mateři své. A tu mne vzali a šli se mnou do lesa. A já to dítě vzala. Bylo v tom lese přes noc to dítě. A s jíném žádném sem nelíhala, jen s Jiříkem Pazourkovém a sloužila sem u nich na sedm let. A první sem s ním taky líhala na dvě lítě, když sem u nich sloužila. A tento sem celej rok s ním líhala. Nedal mi žádného pokoje. A když sem jinde sloužila, vždycky za mnou chodil, až mne vyloudil, abych u nich byla. Že jest mi sliboval, že se se mnou vodá.
Item více přiznala_
Když sem stonala k tomu dítěti, šla sem na chlívy a tam sem ležela. A voni mi nedali tam ležet. Chtěli mne dolů svlíci z těch chlívů. A já sem se nevěděla s tím dítětem kam poděti. Šla sem s ním do lesa. A tak sem myslila: Kdybych je byla měla na těch chlívích, tak sem myslila, abych je, to dítě, tam na těch chlívích v tom seně zachrastila a tam schovala. A potom aby Jiřík, kdyby svou chvíli uhlídal, někde je zakopal. Nebo sem já jeho hned nemínila živiti, toho dítěte. Prosil mně vždycky Jiřík, abych je s ním měla.
Item více se přiznala:
Když sem to dítě měla v lese, uhlídal mne Kroupa Zahrádeckej. Přišel ke mně a tak mi řekl: “Co tu děláš?” A já mu řekla: že tu sedím. A von šel vode mne pryč. Pověděl vo mně ženě své Kroupovej a vona tam ke mně přišla do toho lesa, kde sem seděla. A to dítě podlé mne leželo a již bylo umrlý. Domlouvala jest mi a tak mi řekla: “Co že si to udělala! Di domů zase k Pazourkům, ať tě vopatří!” A já sem řekla: že nepůjdu, že nesmím, že sou mne prví vyhnali.
I vodešla pryč vode mne. A já vzavši to dítě, vobalivši je do toho fěrtuchu, přikryvši je šla sem k svej mateři do Drchovice. A tu pro mne sedláci přišli. Vzali mne a šli se mnou do lesa, kde to dítě bylo. A já vzala je. Bylo tam přes noc.
Item více vyznala:
Když sem u Maršů sloužila v Zahrádce i u Havlů Vejrci, nedal mi žádného pokoje. Vždycky za mnou chodil a mušela sem jemu k vůli bejti. Že jest mi sliboval, že se se mnou voddá. A to jest všecko věrná pravda. A že na tom hned i umříti chci. A že jemu to vůči mluviti chci.
Když přítomen byl, více vyznala na konci života svýho, v poslední hodinu: Že sou vo tom všickni věděli u Pazourků, i sám starej i sama, že sem já to dítě měla s jejich synem, s Jiříkem. A že sou mne vyhnali, když sem k němu stonala, a nikdíž mi žádného místa ani v žádným chlívě nedali, abych je porodila. Že bych já je byla chovala, i nevěděla sem se s ním kam jíti a co počínati.
A na Jiříka syna jest naříkala nad hrobem i v hrobě, že pro něho trpí, že jest von největší příčina, že jest mne kázal s chlíva sehnati.

A co jest tu koliv vyznala, na tom jest na všem umřela, nic toho neodvolavši.
Jest za živa zahrabána.
Stalo se léta a dne svrchu psaného a za ouřadu rychtářství pana Martina Nedělky. A k tej popravě vyslány byly osoby radní, pan Adam Komorník, pan Václav Protivínskej.