Krvavá půtka

Mladá Boleslav 27.12.1625
Vyznání Matouše Rotta ze vsi Holomut.
Léta 1625 v sobotu po slavné památce Narození Krista Pána, Matouš Rottů, jsa přiveden k řebříku, po napomenutí toto vyznal:
Strany mlynáře před trápením též toto vyznal Matouš Rott:
Bylo tak, když sme přišli na tu hospodu. Já měl řezati s tím ňákým Jarošem, jak u Rjnkův řezává. Já jej vyprovodil domů. Byl starej, šel sem s ním. A ti mlynářští přišli do tý hospody. Sedli za ten stůl, kde sme my seděli. A zhasili svíčku hned. A na toho tesařskýho, hned mu nadali do hundsfutů, aby jim nezhasoval. Hned na něj jeden s hlavatkou! A on ten Hnetýnka hrál za druhým stolem s tím ňákejm Hercikem hudcem. A tak mně Matěj tesař řekl: “Bratře, retuj mně, chtějí mně bíti!” A já jdu tam a řeknu: “Můj milej Václave, co sobě na něm vyperete? Však je také chudej pacholek!” A on na mně ten jeden mynářskej, sám ten mistr, vzal topůrko a chtěl mně s ním uhoditi. A stárek vzal sekeru na ramenou a pravil, že mne uhodí.
Já pravil: “Pane hospodáři, co máme dopíjeti? Dejte nám, půjdeme domů!” A on nám nalil. My varovali od toho stolu jim. Šli sme za druhej stůl a dopili sme to víno, co nám nalil. Šli sme domů. A oni taky ptali se, co jest za víno, že budou platiti. A my pak šli. Hospodář nás vyprovodil a děvečka nám svítila. Já pravil: “Půjdou-li oni po nás, my nemáme nic v hrsti. Oni nás budou tlouci!” Tak ten Matěj tesař vzal ňákou špici a řekl, že se bude bránit, jestli na něj přijdou. A já pravil: “Poďme radč spěšně, abychme jim ušli!”
My dem, a když dem, uhoníme jakýhosi rybáře. A on jej, ten Hnetýnka toho rybáře, vyprovází domů. Vede jej, a já mu pravil: “Poď rači, aby na nás nepřišli! Ujdeme jim.” A my šli s tím Matějem předce dolů. Juž sme byli skoro u tý chalupy přední, v ní bydlí Petra. A on ten de Hnetýnka za námi. A oni ti mynářtí dou před ním. Hnetýnka řekl jim: “Dej Pán Bůh dobrej večer!” A ten mistr hned jej uhodil sekerou: “A cos prej sakramente tu!” A on křičal: “Poďte na pomoc! Poďte, perou mně!”
A my běžíme. A když běžíme, ten Hnetýnka utíkal před těmi mynářskými. A oni jej honili s hlavatkami. A tak my běžíme a já řeknu: “Stůj, neutíkej! Co pak utíkáš!” A on řekl: “Perou mne, perou!” A tak já dím Václavovi: “Co pak děláte?” A on řekl: “Co, ty taky chceš?” Pere po mně. A já mu ucukoval spátkem. A on nás žene, pere po nás. A ten Hnetýnka utek až tu blízko na ňáký osení. A tak ti mynáři toho Matěje kterejsi z nich uhodil sekerou. A já mu dím: “Co pak ho, hromi, zabijete! Nebíte ho!” Tak sem pravil. A tak oni: “Co ty pak, šelmo, taky chceš?” Perou po mne. Já jim ucukoval. A sousedi někteří dívali se, nechtěli žádnej jíti brániti. Já vždycky křičel, a on žádnej nešel.
A když oni na mně tak tloukli, měl sem sám kámen v hrsti, uhodil sem toho mlynáře ním. A on chytil se za hlavu, klekl. A on ten stárek druhej řekl: “To, šelmo, budeš nás bíti!” Pere po mne, A já ucukuji spátkem. A vemu hroudu, na kterou sem vstoupil. Když na mně tak pral. uhodil sem toho tovaryše tou hroudou. A on utíkal. A já za ním běžal až nahoru.
On utíkal, já ho nechtěl dohonit. A on Matěj toho mlynáře pral s špicí ňákou, jak ji vzal u toho kováře.
A já mu pravil: “Co pak, šelmo Matěji, zabiješ jej! Neper!”
A on pravil: “Hrom ho prej zab! Jedný mně nejmenuj, aby mně neviděli, kdo sem já!”
Pak sme šli domů a já mu pravil: “Tys ho juž zabil!” On pravil: “Hrom jej zab!”
Toto, co mluvím, jináče není, nežli všecko pravda.